Orat či neorat? To není, oč tu běží, Alena Suchánková

Kdysi dávno, když lidé orali, s pluhem zavěšeným za koněm nebo krávou, nebylo o výhodnosti orání pochyb. Políčka byla malá, terén členitý a různorodý. Polní cestu lemovala alej stromů, mezi poli byly meze, hájky, remízky, studánky. Půdu, obrácenou mělce radlicí , brzy po zasetí zabydlily rostliny. V době před setbou a po sklizni bylo všude kolem dost pomocníků, kteří se postarali o harmonii s okolím. Orající pár, člověk a zvíře, půdu svou vahou příliš nezatěžoval, jen ji otvíral pro přijetí nového života, semene.

    V době, kdy člověk ponížil přírodu na výrobní prostředek, meze rozoral, kvůli rozšíření cest vykácel aleje, studánky rozjezdil koly traktorů a pole zvětšil na „velké širé rodné lány“. Z těch zmizel veškerý přirozený život, udržující rovnováhu. Půda se brzy vyčerpala, a tak člověk začal s umělým hnojením a postřiky. Malebnou krajinu vystřídaly „idiotické“ pravoúhlé vzory, vhodné pro snadné obdělávání velkou technikou, ta však půdu udusala  a o zbytek katastrofy se postaraly déšť a vítr. Z krajiny zmizel život a podobá se spíš průmyslovému areálu, který nechce mít nikdo na dohled.

    V současné době si my v bohatých státech nechceme dál kazit krajinu, a tak raději zatěžujeme svoje svědomí dovozem potravin z chudých zemí. To však problém neřeší, jen přesouvá jinam. Jíst se však musí a vracet se zpátky k ruční zemědělské dřině se dnes, zdá se nikomu už nechce. Existuje řešení? Těžko říct. O bezorebných systémech pěstování bylo napsáno už několik knih, v praxi je v našich podmínkách však zatím poměrně málo zkušeností. Jeden ze zakladatelů pemakultury, David Holmgren, odpovídá na často kladenou otázku, zda permakultura může nasytit svět, s úsměvem: Zdá se, že by nebylo špatné to vyzkoušet. ( Praha, květen 2005) Pojďme jeho odpověď vzít jako výzvu a zkusit se zamyslet nad tím, co rostliny pro svůj růst a plodnost skutečně potřebují a jaké způsoby pěstování v souladu s přírodou zatím známe.

    Zdá se, že první, kdo se úpadkem energie půdy a potravy zabýval byl Rudolf Steiner, jehož přednášky byly vydány knižně pod názvem Zemědělský kurz. Z těchto, dodnes ne úplně pochopených a probádaných inspirací, čerpá biodynamické zemědělství, jež oživuje půdu pomocí speciálně připravených preparátů, a rostliny pěstuje podle fází lunárního kalendáře. Pro zájemce v ČR jsou  informace k mání v Camphilu České Kopisty. Dalším průkopníky byli Fukuoka a Bonfils. V současné době se bezorebným pěstováním zabývá pokusně několik nadšenců v malém měřítku, za zmínku stojí pan JánŠlinský a jeho agrokruhy. Tato technologie využívá pojízdného ramene, na jedné části upevněného, které svým otáčením vytváří kruh. Rameno může být poháněno elektřinou nebo tažným zvířetem. Na rameno je možné zavěsit všechna potřebná zařízení, např. rotační kypřič, secí zařízení, plošinu pro sázení, pletí  a sklizeň. Na půdu se nešlape a všechny agrotechnické úkony je možné dělat z ramene. Zkušenosti jsou zatím z pěstování zeleniny a sazenic, snad i jahod a chryzantém. (www.agrokruh.net).

     Pro běžného člověka je psychologicky obtížně přijatelné pěstovat základní potraviny zcela jiným způsobem, než byl po dlouhá staletí běžný. Skoro se to podobá pozici prvních zemědělců v kultuře lovců a sběračů. Je třeba uvážit, že bezorebné pěstování u nás není v souladu s kulturní tradicí. Takže pokud chceme s něčím podobným začít, je třeba zvážit, zda máme pro tuto pionýrskou činnost dost času, sebevědomí a síly. Bezorebné pěstování také není vhodné pro nezkušené pěstitele a zahradníky, je potřeba rostlinám rozumět, vědět, jaký mají vegetační cyklus, potřeby, nároky na půdu, vodu a teplo. Pokusy s bezorebným pěstováním se setkávají se zájem okolí, a kdo jej chce vyzkoušet nebo praktikovat, musí mít svůj pozemek stále na dohled, jinak se může dočkat nejrůznějších překvapení. Tento článek také nebude úplně srozumitelný pro člověka, který nemá základní zahradnické nebo zahrádkářské zkušenosti.

     Malé intenzivní systémy jsou výhodné pro svou pestrost a širokou škálu možností, kterou nám nabízejí. V malém je možné začít třeba na vlastní zahrádce a postupně se propracovat k větším celkům. Pár námětů z naší  permakulturní zahrádky se vám pokusím zprostředkovat, je třeba uvážit, že se jedná o zahrádku na úpatí severního svahu, kde je poměrně chladno. Na teplejším místě mohou být zkušenosti jiné. Pro ilustraci můžeme vyzkoušet pohled z několika úhlů. Jedním hlediskem je průběh roku, dalším délka vegetační doby jednotlivých rostlin a třetím typ záhonu, který máme k dispozici.

    Na jaře je třeba odkrýt zimní nastýlku, aby se půda otevřela, t.j. proslunila, proschla. Potom půdu prokypříme lopatkou nebo malou motyčkou a vysejeme drobná semena rostlin, které nepotřebují nebo nesnášejí předpěstování např. mrkve, petržele, ředkviček. První začnou klíčit rostliny, které se předchozí podzim samy vysemenily, např. saláty, měsíčky, červená lebeda, mangold, čekanka, kopr, fenykl, brutnák... Tam, kde řádku nekonkurují, můžeme je ponechat. Po vyklíčení  semen řádek zamulčujeme drobně nasekanou trávou, aby půda dál nevysychala. Zahušťující rostliny, rostoucí mimo řádek, které se mulčem prodraly, t.j. plevele a vysemeněné rostliny, ponecháme, dokud kulturním rostlinám příliš neubírají světlo a vodu. Poznáme to podle stavu kulturních rostlin. Pokud prospívají, je systém v harmonii, pokud jsou příliš vytáhlé a světlé, je čas zasáhnout. V době kolísavých teplot jsou zahušťující rostliny výhodné, vytvářejí stabilnější mikroklima. Pokud to rostliny potřebují, můžeme později řádek protrhat, výhodnější je řidší výsev, kdy při protrhávání můžeme rovnou sklízet malé rostliny.

Výsadby předpěstovaných sazenic provádíme postupně podle teplot. Půdu na záhonu nemusíme kypřit plošně, postačí, když  před sázením prokypříme místo, kam chceme sazenici zasadit. Menší rostliny sázíme na okraj, v řádcích, větší do trojsponu, výsadbu je vhodné doplnit zahušťujícím výsevem např. hrachu do hnízd. Výsadbu zamulčujeme.

 Potom už jenom pozorujeme, jak nám rostliny krásně rostou a udržujeme rovnováhu na záhonu. Po sklizni doplníme další rostliny, např. čínské zelí, ředkvičky, hrášek a tak dosáhneme více sklizní za rok. Na místa uvolněná po sklizni vyséváme do špetek zelené hnojení. Před zimou zelené hnojení zapravíme, půdu nasteleme. Můžeme na ní ponechat rostliny, které v našich podmínkách dobře přezimují, např. kadeřávek, mangold, celer.

V našem permakulturním systému využíváme k mulčování zelené hmoty, kterou vyprodukuje zahrada, nedovážíme slámu, seno ani pokosenou trávu odjinud. Na mulčování je možné použít téměř všechno. Vzrostlé rostliny ze samovýsevů, plevele bez semen, samozřejmě kromě pýru, svlačce a pryskyřníku, kostival, kopřivy, posekanou trávu, listí, staré noviny, rozdrobené kartony od vajíček a když je nejvíc sucho, dokonce i přebytky měsíčku, máty, meduňky.

      Z hlediska vegetační doby je výhodné pěstovat ze semene ty rostliny, které bez problémů vegetační cyklus dokončí, ostatní je vhodnější předpěstovat. Je lépe některé sazenice koupit na trhu u dobrých pěstitelů, než se obejít bez úrody. Odpustíme si však raději rostliny, kterým se u nás nelíbí, t.j. ty, které potřebují pro růst chemické postřiky, např. rajčata, angrešty.

       Podle typu záhonu je rozhodující zda máme záhon s rovnou pěstební plochou nebo s šikmou, např. u valu, kopy. Na rovném záhonu je lepší pěstovat v řádcích nebo trojsponu, řádky kombinovat podle prospěšného sousedství, jak je to běžné v biozemědělství, např. mrkev a cibule. Na „šikmé ploše“ je množství kombinací a mikroklimat větší.

Výsadbu nízkých rostlin, např. salátů, celeru, bazalky, provádíme podél okraje záhonu, větší rostliny, , kedlubny, brokolice, zelí, květáky, sázíme postupně podle výšky do trojsponu za okrajové rostliny. Nahoru  valů pak sázíme plazivé rostliny, např. dýně, cukety. Na vrchol kopy můžeme sázet vysoké rostliny, kterým nesvědčí šikmá plocha. např. rajčata, papriky.

    Postupem času naše představivost roste a my s využitím různých kombinací, plotů, treláží a opor  a zejména času dosahujeme větších výnosů, a zejména pestrosti. První úrodou bývají v únoru topinambury, přezimující zeleniny a plevele, poslední v prosinci na německé kopě dozrávající dýně, mangoldy a giganty. Cílem našeho velmi malého intenzivního systému v městské zahrádce není samozásobitelství, ale vypěstování pestré skladby ovoce a zeleniny, ale i divokých zelenin, bylin, jedlých květů, listů a plevelů, které nám zpestřují jídelníček co nejdelší dobu.

    Závěrem chci popřát všem experimentátorům s pěstováním v souladu s přírodou větší zahrádky, hezké počasí a hodně radosti z inspirující tvorby „jedlých ekosystémů“.

     Na téma zda orat či neorat už bylo vedeno mnoho diskuzí. Je třeba uvážit smysl každé věci, kterou děláme, zvážit pro a proti a potom se zdravým rozumem rozhodnout, co je v dané situaci vhodné.