Je komunita problémem nebo řešením?, Alena Suchánková

     Na téma komunity se v dnešní době hodně píše a mluví. Tato potřeba nastává vždy, když sociální uspořádání skupiny lidí, jakkoli velké skupiny, přestává uspokojovat potřeby poměrně značné části svých členů. V naší zemi, v době raného kapitalismu podporujícího  tvrdý individualismus ambiciózních jednotlivců, je snad  zatím možné o komunitě jen snít. Přece jen se však zdá, že k práci na skutečných komunitách ve společnosti máme dnes o krůček blíž, než dřív. Komunita v našem pojetí má různé podoby, vycházející z našich osobních zkušeností. V našem prostředí je představa o komunitě poměrně mlhavá. Starší a střední generace, které zažily dobu hippies mají nejasné ponětí o komunitách, v nichž hrají hlavní roli drogy a volná láska. Zato znají  teplou lidskou pospolitost, fungující v malých ale zajištěných vodách socialismu. Mladší už zažili náboženské komunity, které mají  pravidla vycházející z víry členů. Po sametové revoluci k nám proniklo velké množství informací o hnutí New Age, novém věku a značném množství různých filosofických a náboženských směrů a sekt. Všechny mluví o lásce a změně. Informace  o nich jsou mnohdy rozporné a zavádějící, ale jedno z nich vyplývá poměrně jasně. Většina z těchto směrů je idealistických, odtržených od běžné společnosti. Možnost rozhodování jejich členů o vlastním životě je zřejmě značně diskutabilní. Tudy cesta nevede.

     Komunita, po níž toužíme, bude  pravděpodobně něco jiného. Zkusme se podívat na slovo samotné. České slovo komunita pochází z anglických slov common unity, což značí společná jednota. Ono to opravdu svádí k představě něčeho ideálního, a je to tak v pořádku. Každý slušný člověk přece sní o společnosti, v níž by nebylo násilí, nenávist, chudoba, osamělost. Jenže jsme lidé, každý z nás má svůj stín. Kromě své jedinečnosti a ideálů máme také spoustu špatných vlastností, ať už o nich víme nebo je sami před sebou dovedně zakrýváme. Touha po slávě, moci, majetku, kráse, skvělých budoucích generacích, to všechno je v nás a je to také v pořádku. Každý živý organismus je tak od přírody vybaven, vždyť touha prospívat a množit se je jedním ze základních přírodních zákonů. Dobrá kondice, krásný vzhled často s nápadnými ozdobami, svědčícími o odolnosti proti nemocem a parazitům, slušné teritorium s bohatými potravními zdroji, to všechno jsou v přírodě obrovské výhody. Dávají jedinci, který jimi disponuje, mnohonásobně větší možnost předat své vynikající geny dalším generacím. V přírodě je to tak jasné! Podobné je to u lidí, odlišují nás „jen“ naše kulturní zvyklosti. Sláva, krása, moc a majetek  jsou znakem úspěšných. Problém nastává ve chvíli, kdy na sebe snahy jedinců prosadit se, uspět, začínají narážet. Vzniká strach, zloba, nenávist, plodící zas jen další zlo.

     Naši evropští i američtí sousedé, ke kterým máme teď nějak blíž než za dob socialismu,

nám pořád nabízejí peníze a know how na posílení občanské společnosti, komunitní plánování, regionální rozvoj, aktivní politiku zaměstnanosti … Většinou je však zatím neumíme využít. Chybí nám jakási základní dovednost, postrádáme motivaci, bojíme se soutěže, krademe si nápady, pomlouváme se…. a to na všech úrovních naší společnosti.

Je tohle řešení problému? Umí naši „sousedé“ to, co nám tak misionářsky nabízejí?

Stav světového společenství tomu moc nenasvědčuje. Mluvíme o spolupráci, ale pěstujeme konkurenci, hovoříme o komunitě, ale praktikujeme individualismus. Máme plná ústa demokracie, ale usilujeme o moc, sníme o altruismu a hrabeme majetek. Fantazírujeme o svobodném světovém společenství bez chudoby, válek a násilí, žijeme vládu železné ruky bohatých nadnárodních společností a jejich peněz. Přinejmenším se však zdá, že někteří lidé tuší, jak na problém komunit jít. Zjevně existují lidé, kteří mají znalosti o teorii komunit a snad i zkušenosti se zakládáním  a udržováním komunit. Pojďme se tedy společně podívat, co nás mohou naučit. Je pravda, že problém na globální úrovni tím asi  nevyřešíme, ale máme šanci alespoň pochopit svoji roli v něm. Místo toho, abychom byli stále částí problému, můžeme se tak stát součástí jeho řešení.

     Začněme u sebe. Než se pustíme do teorie komunit, vraťme se zpět ke kořenům. Zkusme si vzpomenout, jak fungovala jednotlivá společenství, kterými jsme v životě procházeli. Bylo Vám dobře v rodině? Jak jste se cítili v mateřské školce a jak na prvním stupni základní školy? Co se změnilo při přechodu na druhý stupeň? Jaká byla Vaše třída ze střední školy,  studijní skupina z vysoké? Jaké jste si vybrali zaměstnání a proč? Byly pracovní kolektivy, kterými jste procházeli dobře uspořádané z hlediska vztahů a komunikace nebo to v nich skřípalo? Co se v nich změnilo po sametové revoluci? A co se změnilo ve společnosti jako celku? Možnost zvolit si rodinu, školu nebo zaměstnání je velmi omezená. To všechno byly skupiny lidí, se kterými jste být museli. Přesto to někde mohlo dost uspokojivě fungovat. Čím to bylo? Další  lidská společenství jste si už mohli sami vybrat. Pokud máte svoji rodinu, čím se vztahy v ní liší od Vaší původní? Co Vaše turistické oddíly, letní tábory, dramatické kroužky,  pěvecké a taneční soubory, sportovní oddíly? Kde Vám bylo dobře a kde ne? Proč?

Tyto otázky si nemusíte nutně zodpovědět před dalším čtením, ale je dobré se k nim vrátit. Někde v nich totiž může být hluboce uložena Vaše vlastní zkušenost s funkční komunitou.

    Možná Vás to šokuje, ale americký psychiatr Scott Peck, přední odborník na práci s komunitami, tvrdí, že lidská přirozenost je vykonávat potřebu do kalhot. Malé dítě však časem pochopí, že je výhodné poslechnout tu hodnou paní a změní své chování, začne chodit na nočník. Odborníci na chování zvířat  zase tvrdí, že spolupráce se musí především vyplatit, jinak je vhodnější praktikovat konkurenci. Když se spolupráce vyplatí za určitých okolností zvířatům, proč by se za určitých okolností neměla vyplatit také lidem? Když i malé dítě pozná, kdy je pro ně výhodné začít spolupracovat, proč bychom nemohli i my , dospělí lidé změnit za vhodných podmínek své chování? Co kdybychom zkusili toto po miliony let platné pravidlo využít ve svůj prospěch a navrhnout naši společnost tak, aby se spolupráce vyplatila? Můžete namítnout, že se pokouším o sociální inženýrství, ale o to se přece snaží navrhnout všechny civilizované společnosti po celou dobu jejich existence! A kam jsme došli?

Příčina našeho neúspěchu je, podle mého názoru, právě v práci s ideálem. S naivní představou, že každý přece musí chtít spolupracovat. Co ale s těmi, kteří nechtějí orat, sít,

žít prostý život a mít se navzájem rádi? S těmi, co nám to kazí, chtějí něco jiného než my?

Jedno řešení tu je. Jde o to, nastavit podmínky spolupráce tak, aby se vyplatila. To řešení se jmenuje VÝHRA-VÝHRA  a paradoxně přišlo z byznysu, tedy vlastně z vyššího managementu. Pokud chceme něco prosadit, dlouhodobou prospěšnost našeho záměru nám zajistí pouze řešení, které je výhodné pro obě nebo všechny zúčastněné strany. Zajistí totiž udržení kvalitního vztahu a možnost další spolupráce se stejným partnerem. Pochopit toto řešení a naučit se jej praktikovat je práce na dlouhá léta. Nejde to totiž udělat jen tak mechanicky, k tomu aby to fungovalo, je nutné naučit se spoustu dovedností, které nám zatím chybí, pracovat na vlastním charakteru a získání osobní integrity. To je spousta práce, a tak to zatím raději děláme tak, jak jsme zvyklí. Má to však háček- nikam se tak nedostaneme. Ti z nás, kteří už to ví, volí raději trnitou cestu vlastního dozrávání, získávání znalostí, dovedností a zkušeností. Opouštějí naivní představu ideálu, který funguje sám od sebe, protože je „přece tak dobrý“ a začínají pracovat na realizaci komunity, společenství ve kterém stojí za to žít. Čeká nás změna paradigmatu, brýlí, kterými se díváme na svět. Občas se setkávám s argumentem, že výhra- výhra je abstraktní pojem, pod nímž je těžké si něco konkrétního představit. Chyba není v pojmu samotném. Díváme se na svět brýlemi přesvědčení, že k tomu, abych já uspěl, musí být někdo poražen. Své základní potřeby musím uspokojit získat na úkor druhého nebo alespoň bez ohledu na něj. K dosažení pocitu bezpečí pak potřebuji  mít moc a majetek. Jen tak udržím to, co mám, aby mě o to nepřipravil někdo jiný, kdo má stejná přání. Ve skutečnosti většina z nás ví, že zdraví, pohodu a dobré vztahy si za peníze nekoupíme. Pomocí peněz můžeme ocenit práci druhého, vrátit mu energii, kterou do práce vložil.To je taky jeden ze způsobů jak udržet dobré vztahy, vlastně ten základní.

A jsme zase zpět u komunity. Komunita je řešení vztahů lidí na principu spolupráce.

      Základem každé komunity je její úkol, od něhož se odvíjí  pravidla v komunitě platná, intenzita a také doba jejího působení. K tomu, aby komunita vůbec vznikla je nutné dát dohromady skupinu lidí, kteří mají zájem společně pracovat na stejném úkolu. Tím úkolem může být obyčejná potřeba sdílení stejného problému nebo životního období, ale také potřeba sounáležitosti, dobročinné aktivity, veřejně prospěšná práce, snaha prosadit nějaký záměr. Podle toho může být komunita trvalá nebo dočasná. Komunita může být intenzivní a dlouhodobá, lidé mohou žít společně, třeba na nějaké farmě nebo v klášteře. Komunita může být intenzivní, ale krátkodobá, například letní tábor, sportovní soustředění. Další formou  je komunita trvalá, ale málo intenzivní. Setkání komunity jsou méně častá, ale pravidelná. V našich podmínkách jsou to třeba kluby maminek na mateřské dovolené nebo laická církevní společenství. Komunita může být také intenzivní a krátkodobá, například ta , která vznikne za účelem prosazení referenda o přesunu nádraží. Se skončením úkolu komunita končí a je to přirozené. Snaha o její udržení vede buď k nalezení nového úkolu nebo k utrpení z udržování něčeho, co ztratilo smysl. Zážitek fungující komunity si každopádně odnášíme do svého dalšího života a většina z nás na něj nikdy nezapomene. To, co odlišuje fungující komunitu od pseudokomunity (t.j. komunity, která skutečnou komunitu pouze předstírá) je vnitřní pocit každého z členů, že je přijímán jaký je, může být  komunitě něčím prospěšný a má podíl na rozhodování. Komunita je a musí být všeobsažná. Tím, že komunita rozhoduje za účasti svých členů, je realistická, nachází mnohem lepší řešení, než by vymyslel každý její člen o samotě. Komunita je bezpečné místo, ale teprve, když se stane skutečnou komunitou. Je ještě mnoho charakteristik komunity, ale jedna z nich je nejdůležitější, duch komunity. Její členové mají ze své účasti v komunitě radost. Duch pravé komunity je duchem míru.

Pseudokomunita  může přejít do stádia skutečné komunity a začít plnit svůj úkol jen tehdy, když projde postupně všemi stádii svého vývoje. Jsou to pseudokomunita, chaos, prázdnota a komunita. Pseudokomunitu  všichni dobře známe, je to ten pocit, že to „nějak funguje ale není to ono“. Žili jsme ji za socialismu. Chaos nastává tehdy, když se snažíme něco napravovat a měnit. Náhle se objeví celá spousta osobních averzí a nevyřešených problémů. Nastává krize, řeší se konflikty, lidi se hádají…Jestli Vám to připomíná naši českou současnost, není to náhoda. Tato fáze trvá tak dlouho, dokud nedojde k pochopení rozdílů a jedinečnosti každého, dokud nejsou rozdíly integrovány. Jedna cesta z chaosu vede směrem k organizaci, ale to není náš cíl. Druhá cesta vede přes prázdnotu a té se všichni bojíme. Prázdnota je kritická fáze vývoje komunity, ale je nutná, protože překážky v komunikaci se potřebují „vyprázdnit“. Nejčastějšími bariérami v komunikaci jsou, podle Scotta Pecka, nevyjasněná očekávání a předem dané názory, předsudky, ideologie, teologie, pocit nadřazenosti, hotová řešení, potřeba uzdravování, obracení a zejména potřeba kontroly. Rozdíly se nedají vyřešit, rozdíly musí být integrovány. V etapě prázdnoty náhle někteří z členů začnou sdílet svá trápení, selhání, strachy, pochyby. Je to úplné a bezpodmínečně nutné přijetí negativity své i ostatních. V tom se prázdnota podobá smrti a proto se jí tolik bojíme. Je to vlastně emocionální kapitulace skupiny. Ve chvíli dosažení prázdnoty nastává ticho a v něm se skupina stává komunitou.

      Tolik teorie komunity. Chci se s Vámi rozloučit citátem z knihy Scotta Pecka V jiném rytmu: „V komunitě a skrze komunitu lze dojít ke spáse světa. Nic není důležitější. Přesto je téměř nemožné komunitu smysluplně popsat někomu, kdo ji nikdy nezažil…..I tak se o to musíme pokusit.“ Můžeme se taky pokusit ozdravit komunity, v nichž žijeme nebo založit nové. Co vy na to?

                                                                  ŘÍJEN 2004, ALENA SUCHÁNKOVÁ